Jak jsem viděl ledopády

3. února 2014 v 19:18 | tata dědek |  Sport a výlety
Noční kolmá stoupání ve sněhu na vrcholky Lužických hor, denní kochání ledopády a pískovcovými skalními městy Českého Švýcarska, k tomu nějaká ta "Olafovina". Taková byla Ledopádová stovka 2014. Vyhráli to klackové, ale já tam byl taky...



Do nejsevernějšího výběžku ČR jsem vyrazil už ve středu 29. ledna odpoledne za prací.
Dva dny jsem bydlel ve Šluknově v historickém hotýlku, odkud to bylo ke klientovi 169 metrů.
Práce ubíhala v poklidné přátelské atmosféře.
V poledne stačilo přejít náměstí do restaurace Klub a tam si dát za směšnou cenu neuvěřitelně velkou chutnou "meníčkovou" porci. Koprovka i kuře na paprice, oboje se šesti, byla dobrá volba.
Zatímco ze zbytku vlasti přicházely zprávy o orkánech, chumelenicích a ledovkách, tady sluníčko svítilo na azurovém nebi.
Inu drsný sever...

Aby těch příjemností nebylo málo, mohl jsem užívat pohodlí hotelového pokoje až do odjezdu večerního vlaku.
Válel jsem se v širokánské posteli do poslední možné chvíle.
Zkrátka jsem přípravu na stovku v žádném případě nepodcenil.

Převlečený za sportovce jsem v 19:59 opustil nejsevernější české město červenou německou soupravou mířící z Dolní Poustevny do Děčína. Průvodčí mě zpovídal, cože se to ve Valdeku děje, že tam tolik lidí předcházejícími spoji mířilo. Pokusil jsem se mu to objasnit. Za odměnu mi prozradil, že v létě dojde k propojení tratě do Německa a tak bude možné si prohlížet z vlaku mezi Děčínem a Rumburkem krajinu Českého Švýcarska z obou stran...

Jako jediný jsem vystoupil do tmy na zastávce u lesa a na železničním přejezdu chvíli přemýšlel, na kterou stranu vyrazit. Rozhodl jsem se pro variantu Jeníček a Mařenka a vydal se za světýlkem.
Bylo to správně. Našel jsem kemp a v něm sál plný chystajících se dobrodruhů.

Legendární Olaf mi potřásl rukou a přeptal se na Mácu.
Na prezentaci jsem obdržel čip ve tvaru kulatého přívěsku, startovní průkaz a plánek první části trati.
Odnesl jsem si velký bágl nepotřebných věcí do místnosti plné haraburdí, které se z neznámého důvodu říkalo tělocvična.
Čip jsem si zavěsil na jezdce zipu na bundě a pomalu byl čas odjezdu autobusů na start do Waltersdorfu.

Obsadil jsem místo za řidičem a upadl do svého obvyklého autobusového kómatu. Vedlesedící chlapec se snažil navázat hovor, ale dokázal jsem vytlačit jen jednoslovné odpovědi, tupě zíral do tmy a věřil, že i tentokrát to přežiju.
Naštěstí jsme jeli jen asi půlhodinku.
Vysadili nás před návštěvnickým domem přírodního parku.
Uf, to nejhorší mám za sebou, teď už to bude dobrý, řekl jsem si.
Trochu foukalo, hvězdy svítily, nic se nedělo. Stihl jsem si do tmy odskočit. Cítil jsem se jako vždy po výstupu z autobusu.

Pak slyším odpočítávání a dav vyrazil. Záhy jsem pochopil, jak moc jsem starý a nemohoucí. Silnička vinoucí se vsí či městečkem stoupala k hranici. Mnozí běželi a i ti, co "jen" šli, se mi brzy ztratili z dohledu. Kousek za sjezdovkou jsme narazili na hraniční čáru. Odbočili jsme z cesty a vybafla na nás první tajná kontrola.

Kontrol bylo celkem třicet a byly trojího druhu. Tajné, obsazené pořadateli na předem neznámém místě, byly tři. Čipových bylo šest ve čtyřech hospodách - na Tolštejně, v Krásné Lípě, v Kopci a v Brtníkách. Tam seděli pořadatelé se čtečkou a notesem. Zbytek kontrol představovala velká písmena "K" vytištěná na áčtyřce zabalená v eurofolii a izolepou přichycená na stromech, u toho fixa, kterou se mělo něco čmrknout do startovního průkazu. Jednu z těchto kontrol v Jeskyni víl někdo ukradl, na dalších asi čtyřech chyběla fixa...Tolik ke kontrolám a zpátky na trať...

Od první tajné kontroly se pokračovalo kolmo vzhůru necestou k vrcholu Luže. Přemrzlého prašanu bylo po kotníky. Had lidí se sunul přede mnou i za mnou, všude kolem svištěly turistické hůlky, naštěstí se do mě netrefily. Brzy jsem pochopil, že tímto způsobem se budeme dostávat na většinu kontrolou označených vrcholů Lužických hor. Tedy, že nás ke kopci přivede klasické turistické značení, pak jeho úlohu převezme značení pořadatelské, šipky a reflexní pásek. Toto značení pak bude ignorovat všechny pohodlné cesty a pěšiny, neomylně nás zavede pod nejstrmější svah kopce a pak zamíří kolmo k vrcholu.

Po mezihře na Tolštějně jsme popsaným způsobem navštívili vrcholy Velký buk, Klíč, Bouřný, Pěnkavčí vrch, Jedlová a Malý Stožec. V hospodě na zřícenině hradu Tolštějn byla čipová kontrola. Po seběhu z Luže do obce Lesné a vystoupání sem jsme od pořadatele dostali dva šatnové lístky s tím, že jeden je na pití teď a druhý na zelňačku až se sem po zdolání lužických vrchů zase vrátíme. Dal jsem si kofolu a druhý lístek schoval do mapníku. Když jsem po pěti hodinách stál opět u baru, lístek byl fuč, někde jsem ho ztratil. Hospodský byl přísný, ale spravedlivý, tak mi dovolil si zelňačku aspoň koupit...

Na vrcholcích hor sice foukalo, ale dalo se to v pohodě zvládnout. Teplota moc pod bod mrazu neklesla. Běželo se mi ve sněhu příjemně, měl jsem ze sebe radost. Největší problém vydrásat se na vrchol jsem měl cestou na Jedlovou. Závěrečné stoupání totiž vedlo pod lanovkou a pod sněhem byl led. Měl jsem co dělat, abych udržel rovnováhu a nezačal válet sudy do údolí...

Málokdy jsem běžel úplně sám. Různě jsme se potkávali, chvíli běželi společně, pak se zase na nějaký čas rozloučili a tak pořád dokola asi se šesti "soupeři". Z jednoho z nich se vyklubal soused z autobusu a aby toho nebylo málo, poznal jsem v něm účastníka naší první stovky na Krátké, která byla jeho první stovkou v životě. Svět je zkrátka malý a o náhody tu není nouze.

Za celou noc jsem nebloudil. Značení bylo jasné a i rukou kreslený plánek trasy srozumitelný, takže jsem ani nepotřeboval "skutečnou" mapu. Už za denního světla za obcí Rybniště jsem však měl problém najít pokračování červené značky. Chvíli jsem tedy počkal než mě došla trojice s kouzelnými přístroji s nahranou trasou a podle šipky na displeji jsme se na značku po nějakém čase zase dostali.

V osm hodin ráno jsem dorazil do hospody "U Kuruce" v Krásné Lípě. Polovina trasy. Obdržel jsem plánek druhé poloviny a další šatnový lístek. Tentokrát jsem ho na baru úspěšně proměnil za guláš. Vzhledem k času - přibližně deset hodin od startu, bylo jasné, že mé tajné přání dorazit do cíle ještě za světla se rozplynul. Navíc se dostavily obvyklé problémky s chodidly. Vyrostly na nich "varhánky" nebo spíše "mozkové závity", co tak nepříjemně pálí nebo spíš jako by jehličky bodaly...Namazal jsem nohy vazelínou a vyměnil ponožky. Ty jo! Skoro hodinu jsem v hospodě pobyl...

A vzhůru do Švýcarska! Pískovcová skalní města, skalní průchody, schody, žebříky, řetězy, výhledy a Ledopády. Zima sice není nijak tuhá, ale ledopády se vytvořily. Jeskyně víl, Varhany, Ledový velký sloup, Opona. Běh jen místy imituji, kochám se. Sluníčko, azuro a dostávám se do obce, která je jediným místem na světě, kde voda teče do kopce. Jmenuje se totiž Kopec. Pravé poledne. Čipová kontrola v hodpodě. Odsud okruh údolím Brtnického potoka, říčky Křinice a Bílého potoka - Weissbachtal a přes kopec zase zpátky sem.

U Niedermuhle překračuji hraniční říčku Křinici a jdu po saské straně. Soutěska Obere Schleuse. Ty jo! Přístaviště lodí, teď v zimě sice mimo provoz, ale posezení pod převisem využívám, občerstvuji, nohy znovu promažu. O kousek dál adrenalinové stoupání úzkou skalní průrvou po kovových schůdcích (je jich nepočítaně) na vyhlídku Hermannseck. Batůžkem co mám na zádech drhnu o stěny. Myslím na stovkaře psovoda, jak se asi tady s tím vypořádá jeho čtyřnohý kámoš...

U kontroly v údolí Bíleho potoka mě dobíhá Magda z Bludných balvanů. Vyjde najevo, že běží jen trať 37km. Na stovkách ji prý nebaví to, že se posledních šedesát kiláků trápí...Zlehýnka vykluše prudké stoupání, šourám se za ní...Po čtyřech hodinách jsem opět v hospodě v Kopci. Do cíle půlmaratonek. Druhá noc na krku. Aspoň pod 24 hodin kdybych to dal, myslím si...

Vydrápu se na kopec Plešný a při sestupu nasazuji čelovku. Poslední čipová kontrola v Brtníkách. Ve snaze urychlit zbytek cesty ptám se pořadatelů kudy dál. Prý na hlavní a doleva a tam je červená značka. Vyjdu z hospody, přijdu na hlavní, dám se doleva. Projdu celé Brtníky až k ceduli a nikde žádná značka. Vyndám z batohu mapu. Jdu špatně. Takže zpátky. Mělo to být nejdřív doprava a až na druhé křižovatce doleva. Chjo. Už jsem tam...

V lese pod Vlčí horou rozcestník. Mám jít po žluté nahoru pro kontrolu a zase zpátky. Vypadá to jasně. Jdu po cestě a myslím na blbosti. Najednou si uvědomím, že jdu z kopce. Na rozhlednu z kopce? Vyndám mapu a zjišťuji, že po cestě se mělo jít jen úvodních asi sto metrů a pak odbočka do prudkého kopce. Přehlédl jsem ji. Vracím se. Chjo. Konečně se vydrápu k rozhledně. Automaticky jdu až kam to jde nejvýš, tedy po schodech ke vstupu do rozhledny a hledám kontrolu. Není tam. Najdu ji kousek níž na rozcestníku. Sestup k nádraží Panský.

Nechutný úsek po poli a pastvině rozbité kopyty dobytka k prameni Mandavy. Pak překvapivě jednoduchá kontrola na kopci Hrazený. Adrenalinový sešup o patro níž na červenou značku. Přes Kunratice k Čitkovu mlýnu a od cíle mě dělí poslední kopec. Vlčice. Tradiční trhák. Sláva! Mám poslední kontrolu. A teď hybaj do cíle...

Vlastní značení. Šipky s odrazkama. Nějak to pořád neklesá. Japato, že jdu do kopce zase? Chjo. Konečně na zelené značce. Teď už to snad bude kousek. A bác ho! Rázem jsem se dostal na překážkovou dráhu. Houští smrčků. V něm prořezávka. Pokácené stromky ale nechané. To celé v bažině. A přes to vede značení. A to tak, že když si člověk najde obcházkovou trasu, neuvidí následující odrazku. Musíš zkrátka jít, kudy stavitel chce. Botky jsem měl až do této chvíle čisté. Teď jsem se zabořil do bažiny. Tak tohle je ta vyhlášená "Olafovina", prozřel jsem...

Ale i tahle zkouška psychické odolnosti skončila a jsem zpátky na zelené značce. Ale ouha! Tady ani Olaf zasahovat nemusel. Řádily tu těžké lesní stroje. Rozmašírovaly cestu. To, co z ní nadělaly, zmrzlo. Chůze po tom je mizerná. Ale hele! Světýlka! To snad už bude...perníková chaloupka!

Na konci lesa šipka doleva na koleje vyjeté na louce. To je divné, říkám si. Světýlka vpravo, šipka doleva. Poslechnu však šipku. Koleje se stáčí a po chvíli mě přivedou zpátky. Že by další zlomyslnůstka? Každopádně už poznávám kemp. A je to!
Vcházím do sálu. Sklízím potlesk jako každý nově říchozí. Odevzdávám startovní průkaz. Olaf kontroluje a pak mi třese rukou a předává diplom a placku. Na pamětním listu čtu: 107 km / 4400m+ , 40.místo, čas 25:10:22

Tož tak. Na startu nás bylo údajně 102 stovkařů. Bylo to drsné, ale krásné. Moc pěkná trasa. Získal jsem představu, co znamená pojem "Olafovina", "Olafova" stovka.
Když si vzpomenu kolik kilometrů vlastního značení jsem potkal...a kudy vedlo...klobouk dolů...

Ubytuji se v chatce, dám si sprchu, vrátím se do sálu kde hraje živá hudba pecky všeho druhu. Dávám si špagety a nad pivem chvíli povídám s chlapcem z busu. Dobré tři hodiny už tam před mým příchodem byl. Loudal jsem se...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 matěj matěj | E-mail | 3. února 2014 v 22:19 | Reagovat

ty jo. to musela byt parada. rikal jsem si, ze kdybys mel pocasi jako mame tady, tak by to byly opravdicke ledopady. od patku tu mame ledovku, vsude.

2 Lela Lela | 4. února 2014 v 14:35 | Reagovat

Ty jo parádní povídání. Musel sis to užít se vším všudy. Jo, Olafovina, vyhlášená věc!!

3 novykopisty novykopisty | E-mail | Web | 5. února 2014 v 16:49 | Reagovat

Hezká reportáž,čte se skoro odpočinkově ...

4 z.cerny z.cerny | E-mail | 5. února 2014 v 18:17 | Reagovat

Poutavé čtení.  Díky, že se máme možnost vžít do prožitků při absolvování tak náročné trasy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama